Zraněný léčitel
Slova učitele
Když se vyjadřuje o své práci, používá slova, která mají silnou symbolickou hodnotu a pro mnohé se mohou zdát zprofanované. Ona sama je však vnímá nezprofanovaně a věří tomu, co říká, téměř s oddaností a vážností dítěte.
Na vysvětlenou: když jsem byl osmnácti letech na jejím workshopu jako účastník, měl jsem zazpívat píseň “Loli ruža”. Refrén se mi zdál pro můj basbaryton nedosažitelně vysoko a tak jsem protestoval, že to nemám šanci zazpívat. Na moji námitku odpověděla: “Otevři se nahoru.” Záhadná a příliš všeobecná instrukce? Naopak. To “nahoru” byl tehdy můj hrtan, stejně jako požadovaný tón. Cítil jsem v sobě silný nával řeky smutku, která se chtěla zpívanými tóny vysvobodit z mého těla. Stavidlem, které jí bránilo, byl můj mozek – dnes bych řekl chybný psychický návyk, neuvědomované přesvědčení asi každého člověka, že když správný tón netrefí, zesměšní se. Bylo potřeba to risknout, nepřemýšlet, odevzdat se. Intenzita a pronikavost s jakou se ono “soooskeeee” ze mě ozvalo, překvapilo stejně tak všechny ostatní jako mě. Vysoký tón jsem zazpíval přímo, bez příprav, bez techniky. Vlastně naopak. Tón zazpíval mě.
Jistě existuje přirozený, možná až přírodní a vrozený talent učit – odevzdávat zkušenosti, dávat druhým výzvy k tomu, aby rostli. Určitě nestačí být sečtělým a přechytračovat ostatní. Domnívám se, že nestačí ani silné osobní charisma, kdyby chyběla upřímná schopnost dávat.
V přítomnosti Idy Kelarové, tak jak si ji pamatuji já (sedící za klavírem), je obsažené tiché soustředění a důvěra. Jsem přesvědčený, že pouhá její přítomnost otevírá hlas a posouvá jiné. Není třeba nic vysvětlovat.
Pátrání – příběh ze života
Veškeré extatické zkušenosti, které rozhodují o poslání budoucího šamana zahrnují tradiční schéma iniciačního obřadu: utrpení, smrt a zmrtvýchvstání. Z tohoto hlediska kterákoliv nemoc jako výraz povolání plní úlohu iniciace, protože utrpení, které vyvolává, odpovídá iniciačním mukám, duševní izolovanosti “vyvoleného nemocného” a je jakýmsi protějškem rituální samoty iniciačních obřadů; bezprostřední blízkost smrti, kterou nemocný pozná (agónie, bezvědomí, atd.) připomíná obraznou symbolickou smrt při většině iniciačních obřadů.
Aby se člověk mohl najít, musí být nejdřív ztracený. Aby mohl hledat svůj domov, musí o něj nejdřív přijít.
Idu v jejím dosavadním životním hledání, podle jejího vlastního popisu, provázel pocit, že jí něco chybí. Pátrala po tom. I tím způsobem, že pátrala po svých romských kořenech z otcovy strany. Člověk se může ptát, proč je to pro ni vlastně tak důležité? Vždyť toto pátrání se začalo podobat detektivce na pokračování, stejně jako reakce její matky na ně prostřednictvím médií. Před koncertem v Akropoli, kde se svou kapelou Romano Rat křtila své nové CD, jí kdosi z televize dal do ruky dopis, který její matka poslala řediteli České televize. Píše se v něm, že ”údajný romský původ jejího manžela Kolomana Bitty je jen součástí uměleckého image její dcery jako zpěvačky a nezakládá se na pravdě...” (Pozoroval jsem tehdy Idinu reakci – zhluboka se nadechla a odešla na pódium, aby zazpívala… Joj, mamo.)
Vytrvalost hledání svých kořenů a své cesty z ní udělala bojovníka, který se dokáže vždy postavit za své přesvědčení. Je to však bojovník zraňovaný na těch nejcitlivějších místech, když se proti hledání vlastní identity staví vlastní matka.
Snaha utéct před hlubokým smutkem ze vztahu s matkou byla možná jedním z nevědomých podnětů pro Idinu emigraci do Walesu v roce 1982, kde si na břehu moře uvědomila, že vše, co měla ráda a na co byla doma v Čechách zvyklá, ztratila, svého manžela nemiluje, nechce žít na tomto místě, ale cesta zpátky možná není. Taková malá a symbolická smrt, po které následovalo utrpení a smutné, proplakané roky, než se z ní stal učitel velkého srdce a vlivu, kterým poznamenala tisíce lidí různých národností. U šamanů by to byla součást iniciace, kde je nutné projít smrtí, aby člověk v sobě překonal všechno profánní.
Projít skrze smrt, skrz utrpení a nezanevřít asi vyžaduje velké umění žít. Umění učit se od svého vlastního života, nepřestat být dítětem, které se učí.
Když se tedy posuneme v čase nazpět k zraněnému děvčátku Idě, vidíme, jak utrpěný citový výprask od matky a neprojevená bolest později dospělou Idu nasměrovali k pokusu vytvořit si svůj, lepší svět. Pro sebe a pro druhé.
Její unikátní workshopy jsou praktickým výsledkem její naivní snahy změnit svět, ve kterém žijeme. Realizovat svou osobní utopii, následovat dítě v sobě, nerezignovat na svůj dětský sen. Kéž by víc lidí mělo takovouto naivitu a vytrvalost.
A možná by svět naivních lidí byl o mnoho inspirativnější, než svět lidí, kteří se stávají cynickými, nebo rezignovali na svou víru.
Návrh © 2004-2007 Filip Hajný, běží na Textpattern a Joyent.