Zraněný léčitel

Mezinárodní škola pro lidský hlas

Stejně tak na workshopech se dělí s účastníky jen o témata velmi osobně spjatá s jejími životními zkušenostmi. Základním tématem je její bolestný vztah s matkou. Je to zároveň téma univerzální, stejně jako je univerzální i její předpoklad, že každý člověk si v sobě nese traumatizující zážitky s matkou, na které by nejraději nevzpomínal. Na workshopu je účastník vyzýván k tomu, aby se o takovýto zážitek podělil s ostatními. Aby ho vyprávěl, zveřejnil přede všemi během písně “Joj, mamo”. Ostatní mu odpovídají refrénem písně, podporují ho, dopují ho energií svých hlasů. Přímá emocionální účast všech ve chvíli “odkrytí se” jednoho z nich se odehrává prostřednictvím zpívajících hlasů v písni. Vzniká silná atmosféra vzájemné spoluúčasti, a není tu žádný prostor pro sebelítost – hlas musí zazpívat tóny naplno a komunikovat jejich prostřednictvím s ostatními, žádné schovávání se do kouta. Osobní tajemství je zveřejněné, tabu veřejného uctívání matky je narušené, vytváří se úplně nová sociální situace, nová vazba mezi jednotlivcem a společenstvím. Vzniká silné emocionální souznění, podporované společným prožíváním písně.

Už v tom spočívá jeden z Idiných utopistických pokusů vytvořit model jiného světa, světa, ve kterém jsou individuální city sdíleny a oceňovány druhými bez analýzy a odmítání. Projevený pravdivý cit je považovaný za tu nejryzejší a jedinou skutečnost, je odkrytím bohatství a intenzity života, je samotným plynoucím životem. V čem je hodnota bolesti menší než hodnota radosti? Co je špatného na smutku? Všichni máme matku a tento základní vztah – pupeční šňůra – je poznamenán radostí, stejně jako ranou.

Zpívající člověk cítí, že se nemusí schovávat, je akceptován v tom, co cítí, stejně přirozeně, jako je přijímána síla písně. Chybějící mateřské objetí je vyměněno za objetí zpívaného akordu. Účastník workshopu tedy podstupuje obdobný transformační proces jakým prošla Ida ve svém životě. Otevřená rána vytéká do písně, která ji hojí.

Během hodiny takovéto práce se mnohým převrátí vštěpovaný model toho, co se považuje za správné, několikrát vzhůru nohama. Nejedná se o hromadnou hysterii, jsme svědky momentálního svedení energie emocí do formy písně, což lze zajisté považovat za tvůrčí akt. Účastník nepřestává v celé této atmosféře vnímat, že zpívá. Takovýto zpěv se však liší od naší konveční představy – tady člověk písní rozdává sám sebe a zároveň se jejím prostřednictvím objevuje.

Grotowski se během poslední etapy svého bádání v Pontedere soustředil na práci na archaických písních afro-karibské oblasti ve spolupráci s Thomasem Richardsem na projektu “Action”. V doslovu k filmu, ve kterém je “Dounstairs Action” zaznamenaná, se vyjadřuje v tom smyslu, že není zapotřebí pokoušet se rozumět starým textům písní, které herci v projektu zpívají. Písně samy o sobě jsou i bez porozumění textu svým vlastním jazykem, kterému všichni spontánně rozumíme. Dá se říci, že tento reformátor ve starých písních “objevil” pro divadlo důležitý kanál přímé komunikace bez luštění nastražených významů. Poznal jsem Idu v době, kdy záměrně odmítala překládat účastníkům jejích dílen texty písní a zveřejňovat jejich obsah. Jako kdyby i u ní existovala podobná potřeba oprostit člověka od spekulace a rozumování, v současné době tolik používaného k tomu, aby se člověk zorientoval a přežil v dnešní realitě. A stejné prahnutí po ryzosti, autenticitě a čistotě projevení emocí. S tím souvisí schopnost poslouchat a následovat svůj vnitřní hlas. To se však často děje v rozporu s tím, co se od nás v dnešním světě chce a očekává.

Tma a ticho

Dílny Mezinárodní školy pro lidský hlas pod vedením Idy Kelarové jsou místem návratu ke spontánnímu vnímání, ke komunikaci prostřednictvím emoce.

Nejzásadněji to vyjadřuje situace, v níž mají účastníci 48 hodin na očích šátek a nemluví. Procházejí takto denním plánem práce od ranní procházky přes dýchací cvičení, fyzický trénink, práci s hlasem a zpívání. Takto se stravují, takto uléhají do postele. Co se stane, když člověk nepoužívá ty nejdosažitelnější formy komunikace? Co ještě člověku ve tmě zbývá? Dotyk s druhým, zpívaný hlas, vůně jídla, rytmus, akord, emoce. A soustředění na to, co se děje v nitru. A jak vnímá sebe a ostatní, když oči opět otevře?

Takovýto experiment vyžaduje náročnou organizaci a non-stop péči o každého jednotlivého účastníka. Má-li se člověk soustředit během celého workshopu především na to, co cítí, je nutné tomu přizpůsobit podmínky. Lektora takovéto dílny musí neustále zajímat, co se v člověku děje, tedy nejen během jeho zpěváckého výkonu. Váha této zodpovědnosti je veliká a vyžaduje schopnost být dobrým psychologem, mít vysoké IQ, být neustále “ve střehu”. Ida nenechává v tomto smyslu nic náhodě. Jídelníčkem počínajíc a denním plánováním konče. Vše se musí odehrávat v citlivé atmosféře. Účastníci se dovídají, co se bude dít, záměrně až těsně před akcí, nebo s minimálním předstihem. Procházejí takto každou novou zkušeností bez předpojatosti, takříkajíc bezbranně. Člověk se stává křehčím, postupně zahazuje výzbroj, přestává se bránit vůči emocím svým i emocím toho druhého. To, co se v něm děje, nejcitlivěji zaznamenává jeho hlas, proměny jeho hlasu.

Tato netradiční metoda by předurčovala spíš k laboratorní práci za zavřenými dveřmi. Paradoxem je, že tyto dílny jsou otevřeny pro každého. Nezáleží na věku a zkušenostech. Základní přesvědčení Idy Kelarové je, že každý umí zpívat a “v každém z nás je neuvěřitelná síla a zpěv srdcem tuto sílu uvolňuje” (I.K.).

Pro ni to není pouze slovní přesvědčení, naopak. Denně se ho snaží realizovat.