Zraněný léčitel

Táta a máma

Změny v její kariéře a životní peripetie ani zdánlivě nenaznačují, že by byla ten typ, který chtěl zpívat už od plenek: nenavštěvovala hodiny žádného hlasového pedagoga, neprošla žádnou odbornou přípravou. Na konzervatoři studovala violoncello a potom pracovala v divadle Husa na provázku a to také možná ne z lásky k divadlu, ale spíše kvůli tuláckému a na svou dobu velmi nezávislému životnímu stylu. Hlasový fond, daný od Boha a muzikantské uši – sedí na “disidentských večírcích” za klavírem a zpívá. Lidé chtějí také tak zpívat jako ona. Za pár let je začne učit. Rozhodnutí, podepřené více momentálními životními okolnostmi, než několikaletým cílevědomým šplháním za vysněnou ambicí. Za zásadní zlom ve své kariéře nepovažuje tato žena setkání s významným hudebním producentem nebo skladatelem, ale smrt svého otce.

Když můj otec zemřel, nemohla jsem plakat, ale zpívala jsem a od té doby zpívám doteď. Vždycky mi říkal: ‘Otevři své hrdlo, otevři své srdce, neboj se ničeho a zpívej’.
I.K.

Ida se narodila Ludmile a Kolomanovi Bittovým v roce 1956 v Bruntále. Dcerka učitelky v mateřské škole a kontrabasisty. Své rodiče považuje za své největší životní učitele a zdroj inspirace. Vidí v nich dva protichůdné způsoby zacházení s vlastní silou (= emocí).

Matka. Podle jejích slov energická a dominantní matka neměla zábrany dávat najevo svoje postoje v plné míře a “zabíjela všechny kolem”. V dětství jí chyběl projev matčiny lásky, její objetí, souznění. To nacházela u otce, o jehož romském původu doteď vede s matkou spory. (Matka odmítá, že by její manžel byl Rom.)

Otec. Citlivý a introvertní otec v sobě emoce dusil a “zabíjel sám sebe”. Idu přivedl k hudbě.

Takto zjednodušeně a extrémně vnímala dvě cesty, kterými v životě nechtěla jít. Kde ale najít tu třetí, “správnou, svoji” cestu? Jak nakládat s ohněm svých citů tak, aby člověk nespálil sebe ani druhé, ale zároveň nevyhasl? Odpověď na tuto otázku si našla ve své práci. Dalo by se říci, že sama sebe skrze svou práci znovu objevila.

Idin způsob otvírání a objevování lidského hlasu není vedený zájmem o dosáhnutí technické dokonalosti. Není to snaha jak krásněji, silněji a lépe zpívat. Zpívání a procítění písně je jen záminka k hledání toho hlasu v člověku, který nikdy nikdo jiný neuslyší. Hlasu, který nás vede zpět k vlastním emocím. Především tam totiž Ida nachází základní zdroj života a lidské kreativity.

Můžeme ten hlas pojmenovat jako intuici, nebo jakkoli jinak – důležité je, aby si na to každý přišel sám.

Joj mamo

Zpívání znamená slyšet hlas, který nikdo jiný nemůže slyšet. Poslouchání znamená slyšet hlas, který zpěvák neslyší.
I.K.

Hymnou mezi písněmi v Idině repertoáru je asi pro mnohé “Joj, mamo”. Tuto cikánskou píseň si nejspíš vybavíme jako odrhovačku. V jejím podání, ignorujícím původní rytmické aranžmá, se píseň stává vyjádřením obrovské touhy po mateřském objetí, zoufalou prosbou po lásce a důvěře. V dospělém ženském hlase zaznívá urputná bolest dítěte. Je to pláč, promítnutý do tónů jednoduché melodie. Posluchače přestává zajímat původní rámec melodie písně, do středu ho vtahuje osobní lidská zpověď. Jako by si písní zachraňovala život, jako by ji nemohla dozpívat do konce. Je tam přítomnost smrti a vášně, bijícího srdce.

Kterákoliv píseň se v jejím podání stává dramatickou situací v tom nejvznešenějším smyslu slova. V těch smutných obvykle střídá polohy dusivého napětí a vnitřního konfliktu s osvobozujícím uvolněním nadoraz rozezpívaných tónů refrénu, které mohou působit na posluchače téměř terapeuticky. K čemu to přirovnat? V těchto zeměpisných šířkách se takovýto v dobrém smyslu slova teatrální a excentrický projev asi nejvíc podobá projevu flamenkového zpěváka. Velmi riskantní způsob zacházení s hlasem a svou citovou investicí. Expresivita stylizace překračuje hranice konvenční estetiky zpěváckého projevu nejen v této písni.

Její zpěv často evokuje prosbu, pláč, odevzdání se, touhu. Její hlas se rozprostírá v prostoru jako oheň.

Tento zpěv nechce být příjemný, možná proto je tak zoufale živý. Je neustálou transformací osobní bolesti. Slyšel jsem nejen tuto píseň v jejím podání nespočetněkrát na živo a vždycky se zdála čerstvá jako právě utržený květ. Ida, zpívající po tisící “Joj mamo”, pracuje podobně jako herec, který ztělesňuje v reprízách identickou situaci. Tóny a melodie jsou stále stejné – je to to samé koryto, ve kterém však plyne stále nová řeka. Řeka transformované emoce tady a teď. Takto léčí sebe samu a takto dokáže léčit i ostatní, kteří jí poslouchají.

Naléhavost výpovědi asi úzce souvisí s tím, že odevzdává jen to, co sama bytostně prožila.