Zraněný léčitel

V roce 2000 jsem skončil svou činnost lektora Mezinárodní školy pro lidský hlas Idy Kelarové. Dostal jsem tehdy od Idy nabídku napsat knihu o její práci a životě. Odmítl jsem. Nechtěl jsem se v myšlenkách zdržovat tím, co už jsem ve svém životě považoval za minulost. Dnes mě to mrzí – jako bych nesplnil povinnost. Povinnost ne vůči Idě nebo sobě... jsou věci, které se prostě udělat mají. I když nemusíme vědět proč nebo pro koho. Tento článek nechť je tedy opožděnou a velmi skromnou splátkou dlužníka. Zároveň je to pohled člověka, který měl to štěstí poznat Idu Kelarovou pracovně i osobně a teď se na to všechno dívá z většího odstupu.

Zpěvačka, aranžérka, učitelka, sbormistryně, organizátorka, vůdčí osobnost v oblasti hudby, rómská aktivistka: takto by se dal charakterizovat výčet jejích aktivit. Obrázek by to byl dost nesourodý, kdybychom netušili, co vlastně všechny tyto věci spojuje.

Ida Kelarová je fenomén, u kterého se nedá a nesmí oddělovat profesní od lidského. Její metoda práce s hlasem bývá označována za nebezpečnou a nepochopitelnou. Nejen laici se ptají, o co jde ženě, která požaduje na účastnících kurzu, aby se před ostatními vyzpovídali z traumatizujícího zážitku s matkou, provokuje je k tomu, aby se nebáli vyjádřit svůj maximální vztek, zaváže jim na dva dny oči šátkem, zakáže jim mluvit a když pak tito dospělí a jistě svéprávní lidé pláčou jako malé děti, považuje to za svůj úspěch. A co má to všechno společné se zpíváním?

Rychlokurz Idiny filozofie

Ani dnes pořádně nevíme, kdo jsme. Jednoduše se bojíme a jsme zaseknutí v našich obavách a strachu. Bojíme se toho, že se bojíme. Obáváme se pocitů jako jsou smutek a bolest. Bojíme se zlosti. Bojíme se spokojenosti a také lásky a pocitu milovat a být milován. Došli jsme tak daleko, že jsme se stali obětí našeho systému. Být obětí znamená, že je nám líto nás samotných, stejně tak jako že se cítíme slabí.
I.K.

Idinu práci doprovází základní přesvědčení, že každý může zpívat. Člověk, který nedokáže intonovat, je člověkem, který jen uvěřil tomu, když mu v dětství řekli, že nemá sluch. Toto je zjednodušený obrázek toho, že příčiny uzavřeného hlasu je třeba hledat hlouběji. Hlas je jen indikátorem toho, co se v člověku momentálně děje.

K tomu, abychom se mohli zorientovat v základních obrysech její práce (samozřejmě, že bez praktické zkušenosti se nedá hovořit o poznávání práce), je zapotřebí seznámit se s jejími životními postoji. (Upozorňuji, že fakta z jejího rodinného života, která budu později uvádět, a bez kterých se nedá psát o její práci, budu zmiňovat z jejího osobního pohledu.)

Tak, jak žije, se snaží pracovat, a naopak. Sama před světem neschovává svůj traumatizující vztah s matkou, ale dělí se o tuto zkušenost ve své práci. Hrdě se přiznává ke svým romským kořenům z otcovy strany.

Své spolupracovníky a účastníky kurzů bere přirozeně jako součást velké romské rodiny, o kterou se ráda a s láskou stará. V této velké rodině samozřejmě fungují principy, které se mohou zdát “gádžům” nepochopitelné. Jsou však součástí poznání staré kultury předků, jejíž součástí se ona sama cítí být.

Nedělá hranice mezi hodnotami profesními a lidskými. Stejně jako netřídí základní lidské emoce (radost, smutek, strach, lásku, bolest, hněv) na dobré a zlé. Záleží na tom, jak k nim člověk přistoupí (jak přistoupí sám k sobě, k tomu, co se v něm odehrává). Jestli svou bolest jen zasune hlouběji (“protože cítit bolest není správné”), nebo zda jí dokáže projít a transformovat ji do tvořivého aktu.

Poukazuje na to, jak je současný člověk odpojený od svých citů, jak dnes už nedokážeme prožívat bolest a trpět. V emocích nachází výraz lidské síly, nepovažuje je za projev slabosti, a proto je pro ni slovo emoce častokrát synonymem pro slovo síla.

Navzdory tomu, že způsob její práce s hlasem hraničí s terapií, laboratorní hereckou prací a někomu se dokonce může jevit jako duchovní cvičení, není podpořený žádnými tezemi z knih a nenavazuje na práci žádného mistra. Protože Ida nepřišla na nic z knih, brání se všemu akademickému a téměř buddhisticky odmítá přijmout zkušenosti jiným způsobem než vlastním a přímým prožitím především v emocionální rovině. Jediným zdrojem toho, co dělá, je reflexe na její vlastní život.