Rozhovor s Desideriem Duždou

Hudba. Magická, nepřekonatelná, bez hranic. Vnímáme ji odevšad – všechno má svůj zvuk, tón, kouzlo, prodírá se k našemu sluchu, buší do srdce a do ušních bubínků, zadírá se nám pod kůži, hladí nám duši, láme předsudky, posouvá nás dál, jsme v ní, má nás v moci. Co je to vlastně za hudbu, která povznáší naše nitro? Co všechno vidíme za jejími tóny, hlasem, který zpívá? Pocítili jste už při poslechu hudby stav nekonečna? Jaké to je, existovat v prostoru tónů kytary, v prostoru hlasu zpěváka, který má takovou moc, že nás ovládá?

Ale nechat se ovládat hudbou a zpěvem znamená přijímat víc lásky a klidu, objevovat novou cestu do dimenzí tónu, hlasu, pohybu i citového vzrušení. Měla jsem to štěstí dospět až do tohoto stavu a prožívám ho vždy znovu, když poslouchám romské písně v podání Idy Kelarové, famózní okouzlující a nepřekonatelné ve způsobu jejich interpretace. Zpívá písně, kterým jejich krásu a neopakovatelnost dal jejich skladatel a zároveň interpret – umělec v plném smyslu slova – její manžel, přítel a největší láska v dobrém i zlém, Desiderius Dužda.

Dežo, jak mu všichni říkají, je skromný, citlivý člověk s velkým srdcem, krásnou duší a ještě krásnějším úsměvem, který přináší světélko do našich vystresovaných životů. Vezme svou kytaru, jemně, jakoby ji chtěl pohladit a pozdravit, se dotkne strun a vy se ocitáte ve vesmíru hudby, kam vás může přenést jen vynikající instrumentalista. Jste tam, v rómské hudbě, spolu s ním, posloucháte jeho hlas, vnímáte jeho úsměv, mimiku tváře a náhle jste s ním jedna duše, zníte ve stejné tónině.

Tento vnímavý člověk – umělec – má své charisma, které před Vámi během jeho hudebního projevu přímo rozkvétá, dotýká se Vás a nabízí Vám celou jeho bytost. Zpěvem mluví o sobě, o lásce, o tom, kdo je. Jeho hudba prozrazuje, co ho trápí, těší, čím právě žije…

Pokusil jsem se dát svým skladbám něco ze sebe. Cítil jsem, že právě to, čím procházím a co mě momentálně formuje, musím vložit do skladby, protože jen tehdy to bude pravdivé...

Desiderius Dužda se narodil v Plzni, vyrůstal v Rokycanech, pochází z deseti sourozenců. Otec byl vynikajícím hudebníkem, hrál na všechny hudební nástroje. Vzpomíná:

Byl jsem ze sourozenců nejmladší, otec se mi jako hudebník až tak nevěnoval, všechno své umění odevzdával nejstaršímu bratrovi. Ale já jsem se i tak chtěl stát muzikantem. Maminka mi říkala, že když jsem byl malý, vždy, když naši hráli, vzal jsem si ramínko na šaty a hrál na ně jako na kytaru. Svoje první akordy jsem se naučil sám, poslouchal jsem, jak hrají bratři a otec. A hodně jsem cvičil, chtěl jsem být dobrým hudebníkem. Moje dětství bylo dost těžké, byla velká bída. Měl jsem velké sny, chtěl jsem to, co měly ostatní děti. Ale dostal jsem víc než všichni ti, kteří měli všechno – pocítil jsem sounáležitost rodiny. U nás se stále hrálo a zpívalo – ať jsme byli hladoví nebo ne. Hudba a zpěv mi vynahrazovaly všechny nesplněné touhy.

Jako čtrnáctiletý odešel Dežo do Karviné, vyučil se horníkem a v dolech potom i deset let pracoval. Ale v Karviné se také seznámil s kamarády – hudebníky, se kterými později založil kapelu.

Hrávali jsme na zábavách, v barech. Zpíval jsem Steva Wondera, George Bensona… Tito hudebníci mě fascinovali, byli mými vzory. Poslouchal jsem jejich skladby, učil jsem se hrát na kytaru podle nich, vnímal jsem genialitu jejich improvizace. Ani jsem netušil, že mě to posouvá do hudební roviny, která v budoucnosti určí můj směr.

S kamarády z Karviné hrál sedm let.

V tomto období jsem se toho hodně naučil. Snažil jsem se vnímat každý tón mé kytary, chtěl jsem pochopit, jak přesně vznikla snažil jsem se zlepšovat hlavně v improvizaci.