Životopis

Vrbno pod Pradědem

Když jsem se narodila v bruntálské porodnici, bydleli jsme ve Vrbně pod Pradědem. Přestože jsme bydleli ve Vrbně pouze do mých druhých narozenin, do dnešního dne si pamatuji živě překrásný dravý potok za domem, obrostlý velkými blatouchy. Hrávala jsem si v potoce, přestože byl ledový a naslouchala silnému zvuku proudu, který mě fascinoval. Také si pamatuji vysoké hory a hluboký hustý les, kde jsme si hrávali na indiány. Vždycky jsem sebou nosila veliký klacek, a to mi pomáhalo nebát se.

Paní sousedka nám každý večer vyprávěla pohádky tak procítěně, že jsem se kolikrát rozplakala, a vidím ji živě dodnes, jak tam sedí na štokrleti a já na ni civím s otevřenou pusou. Byla jsem šťastná.

Prešov

Maminka rozhodla, že tatínek se musí hudebně vzdělávat a musíme tedy za kariérou. Z ničeho nic jsme se odstěhovali do Prešova. Vůbec se mi tam nelíbilo a ničím mě to tam neinspirovalo. Možná je důležité dodat, že tatínek cvičil každý den a učil se číst noty, aby to tedy podle maminky někam dotáhl. Já jsem musela zpívat ve věku, kdy jsem asi neuměla ani pořádně mluvit. Moje první písnička byla “kohútik jarabý, nechoď do záhrady, polámeš ľaliu, potom ťa zabijú”:

Kohútik jarabý
nechoď do záhrady
polámeš ľaliu
potom ťa zabijú.

A keď ťa zabijú
tak ťa pochovajú
tam pod tú lavičku
kde páni sedajú.

Tatínek mě vždycky postavil na stůl a já jsem zpívala.

Opava

Přestěhovali jsme se do Opavy, kde tatínek nastoupil do orchestru v divadle Zdeňka Nejedlého. Máma se stala ředitelkou v mateřské škole a zpívala ve sboru Moravských učitelů, kde zpívala i sólově. Pamatuji se, že se mi muzika líbila, neboť většinou zpívali Janáčka, ale už v té době mi bylo jasné, že takhle zpívat nikdy nechci. Občas jsme hrávaly se sestrou Ivou dětské roličky v divadelních hrách. Docela mě to bavilo, ale vím že mě to moc nebralo, musela jsem po večerech hrát, ráno do školy, odpoledne do hudební školy, buď na klavír nebo na čelo. Když jsem se konečně dostala domů, čekala mě spousta úkolů a lamentování a na hraní si venku s kamarádkami mi nezbýval čas. Kolikrát jsem nenáviděla všechno, co jsem musela udělat, neboť to byl vždy příkaz z maminčiny strany, přestože to se mnou myslela dobře.

Učila jsem se od pěti let hrát na piano, ke kterému mě dovedla maminčina přísná ruka.
Tatínek u mě vydržel hodiny sedět a dělat mi posluchače. Později, když už jsem uměla trochu hrát a hrála jsem malé skladbičky a povedly se mi, samým štěstím se rozplakal. On takový byl. Žil pro hudbu. Učil nás nebát se před lidmi.

Horné Saliby

Moje nejsilnější inspirace a vzpomínky mi dávalo to, když mě táta posadil na skútr a vzal mě s sebou k jeho romské rodině do Horných Salib. Svoboda. Láska. Pravda. Prostor. Život, o jakém jsem snila. Tam jsme vždycky viděli tatínka šťastného. Tam jsem zjistila, co to s člověkem udělá, když je volný, když se nedusí, když může svobodně dýchat. Táta byl jinak celý život smutný, ale v Salibách byl doma. Hrálo se, zpívalo se, plakalo se, radovalo se. Tam byly opravdové city.