Dnes ale již žijeme v roce 2004 a je řada na nás, abychom si uvědomili, že nás čeká těžká práce, neboť otevřít svá srdce v dnešní době je těžká dřina. V každém případě ale nastal čas uvědomit si, zda je skutečně pravdou to, co máme v sobě zakódováno – totiž že lidský cit je slabost, a nebo zda je to síla. Já v každém případě hlásám, že právě tam se skrývá naše síla, a odtud vše musí začínat. Tento systém, ve kterém žijeme, a společnost, kterou jsme vytvořili na této zemi očividně nefunguje. Proto je zapotřebí, abychom si začali více a více uvědomovat, jak nakládáme s naší silou, s naší energií, našimi emocemi. Neboť vše začíná jen a jen od nás samotných.
Proč jsou války?... Proč jsou katastrofy?... Proč musíme zabíjet?... Proč děti s dobrým srdcem nemají v dnešním světě šanci???
Celý tento systém funguje s cílem zabít v nás naši sílu. Od rodičů, učitelů, politiků, médií, vše funguje na tomto zájmu. Pokud ale my lidé si toto nezačneme uvědomovat, budeme neustále zůstávat v pozici oběti. Být obětí znamená litovat se, protože to je zrovna jedna z emocí – litování se – která nám sílu nedává, ba naopak. Stáváme se naprosto slaboučcí a viníme všechny za všechno. Mohla bych se lehce litovat za všechnu tu bolest, co mě dala máma, a vinit ji z mého neštěstí. Nenávidím ale sebelítost, mám na ni alergii, a vím, že mě tato emoce nic nedává, ba naopak mě to ubírá všechnu moji sílu.
Musíme vědomě pracovat a pojmenovat emoce, které jsme zavřeli a rozeznávat jejich moc. Je velký rozdíl mezi sebelítostí a smutkem. Pokud se lituji, ubírá mě to veškerou sílu, kdežto smutek mě sílu dává. Pokud se ale litovat potřebujeme, je to v pořádku. Jen není v pořádku, pokud lítost pojmenujeme smutkem.
Pojmenování našich emocí nám pomůže k poznání a porozumění nám samotným.
Je to velice chytrý, řekla bych vychytralý systém. Kdyby ale fungoval, byla bych šťastná.
Musela jsem si uvědomit, že musím za sebe bojovat, za svoji osobnost, za svoje já. Nechtěla jsem ale být Helenkou Vondráčkovou, jako kterou by mě má máma konečně asi respektovala a obdivovala, ale bojovala a rebelovala jsem za sebe, za moji sílu, za moji identitu, za svou přirozenost, za svou svobodu. Musela jsem udělat ten krok hned v ranném dětství a bojovat. Udělat ten krok z místa oběti a postavit se sama za sebe. To jsem já, taková, jaká jsem a s tím, co mám. Nemůžu nikoho vinit. Musím tedy vzít i tu lásku od táty ale i tu bolest od mámy a nést za ni zodpovědnost, neboť je to obrovská síla. A tak jsem našla cestu, jak tu bolest vyzpívám a pěkně si to užiju.
Moje filozofie, můj život, moje zkušenosti nechť jsou inspirací vám všem, kteří svoji cestu hledáte a neustrnuli jste ve svém životě, neboť život je pohyb, zrovna tak jako naše srdce, naše emoce, náš dech. Cesta existuje, jediné, co potřebujeme, je odvaha nikdy se nevzdát.
Všechno, co potřebujeme, je zhluboka se nadechnout a také zhluboka vydechnout. Je to jednoduché. Není to lehké, ale stojí to za to.
Každý, kdo zpívá, tvoří. Protože pro každého člověka je píseň způsobem, jak vyjádřit svou pravdu. Je to způsob, jak hledat hlas v hlubinách našeho nejvnitřnějšího já. To platí obzvlášť pro Romy. Proto věřím, že bychom se měli učit více o významu a důležitosti našich písní, i kdyby to mělo být jen proto, abychom našli cestu jak vyjádřit naši každodenní bolest a radost prostřednictvím naší písně.
Tóny a rytmus písní jsou jenom cesta, která nám pomůže, abychom nezabloudili. Můžeme jít pomalu nebo rychle, nebo se na chvíli zastavit a lehnout si do trávy, podle toho, jak se momentálně cítíme. Romové tyhle věci věděli vždycky. Proto nás jejich písně učí. Tyto písně vám přinesou nové zdroje síly a inspirace.
Když můj táta zemřel, nemohla jsem plakat. Zpívala jsem, a od té doby zpívám až dodnes. Vždycky mi říkal:
Otevři srdce, otevři hrdlo, ničeho se neboj a prostě zpívej.
Návrh © 2004-2007 Filip Hajný, běží na Textpattern a Joyent.