Ideje

Otázka ale je: jak nakládáme s naší silou, s našimi emocemi, s naší energií? V nepohodlí našeho strachu jsme si našli pohodlí, ale to znamená přežívání a ne život. My dnes už ani nežijeme, pouze přežíváme. Jsme docela schopni své emoce, svoji sílu, potlačovat a držet ji zuby nehty, dusit se, ale přesto jsme tak šikovní, že i na tak málo dechu jsme ochotni přežít a usmívat se, jako že je všechno v pořádku. Angličani by řekli: “I am fine, thank you” a nasadili by úsměv anglické královny.

Zadržovaná energie, zadržovaná emoce, je neskutečná negativní síla. V dnešní době je ale zadržování emocí ta nejjednodušší cesta, jak přežít. V podtextu je ale “Raději zabiju sám sebe”.

Znamená to zavřít se a to znamená vzdát se života. Vzdát se lásky a štěstí, vzdát se všech vášní a utrpení.

Proč je to jednodušší, přestože to není vůbec jednoduché? K tomu, abychom vše potlačili a udrželi, vydáváme veškerou svoji energii a to nás nesmírně oslabuje.

Nejsme konfliktní, do ničeho se nepleteme, neříkáme věci, které jsou pro nás důležité říct, neptáme se na otázky, na které bychom se měli ptát, neděláme věci, které bychom měli dělat, nereagujeme spontánně, nevnímáme intuitivně, zapadáme do stáda, kde se můžeme skrýt, nikoho kromě tisíce psychologů a terapeutů neotravujeme. Jenže ty neotravujeme, těm platíme a oni se z nás živí, nikomu nevěříme, ani sami sobě, litujeme se, jak nám je ubližováno, viníme všechny, jen ne sebe, jsme zbabělí a hrajeme hru na hodné hochy a hodná děvčata. Věřím ale tomu, že pokud bychom nezapomněli na to, že máme srdce, nemuseli bychom hrát ty hodné, neboť v našem srdci jsme všichni krásní.
Takovou osobnost lidé pokládají za neproblematickou, hodnou, laskavou, příjemnou a je akceptovatelná.

Můj otec byl nádherný člověk s velkým srdcem. Díky němu vím, co je láska a jsem mu nesmírně vděčná. Nedokážu si představit, jak by se má osobnost vyvinula bez tohoto důležitého energetického vkladu. Když nad tím přemýšlím, asi bych nepřežila a nebo bych dnes byla v blázinci.

Můj otec udělal jednu z největších chyb v životě. Tato chyba ho stála život. Byl Rom a aby uchránil své děti a na nátlak své ženy, své matky, zapřel svoji identitu. Proč? Být Romem je něco ošklivého. Celý život musel tedy předstírat, že je gádžo, a přitom si s gádžema tolik nerozuměl. Byla to přesně ta osobnost, která drží. Držel vše, byl zbabělý, nikdy se za sebe nepostavil. Byl jako loutka, nikoho neotravoval, nevěřil sám v sebe, hrál si na hodného, přestože měl nádherné srdce. Neuvědomoval si, jak vše v sobě dusí a tlačí až do momentu, kdy jsme vyrostly a on nás ztratil. Onemocněl, ale ne z toho, že nás ztratil, neboť on nás nikdy neztratil, jen jsme odešly z domu. Onemocněl z toho, že neměl sil dále držet a hlavně pro koho, když my už jsme tam nebyly? Nemohl již více držet a začal fyzicky tuhnout. Zůstal ležet na lůžku nehybně, nemohl se pohnout, komunikoval jen svýma očima. Umřel v 52 letech a nemusel. Potřeboval jen uvědomit si, jak negativně používal svou sílu sám proti sobě, a konečně začít žít. Raději se vzdal, tedy se zabil. Stačilo bouchnout do stolu a na celý svět zařvat:

Vždyť já jsem Rom a jsem hrdý na to, že jsem.

Neudělal to nikdy. Tak jako pro nás všechny naše osobnost se tvoří z toho, co přijímáme v životě, ať to špatné či dobré. I když – co je špatné a co dobré? Naším největším příjmem a vkladem do naší osobnosti jsou naši rodiče. Táta byl můj největší učitel života.

Další podoba osobnosti je ta, která prostě neumí držet a vše musí ven. Tak to je moje máma. Bohužel opět naprosto nevědomě používala a stále používá svoji sílu a to tak, že nedokázala a nedokáže nic v sobě zadržet. Takže všechny kolem zabíjela, včetně táty. Kdo byl na blízku, tak to schytal, a pocítil do morku kostí. Bolest. Ukrutná bolest, která zabíjela. Ani nevím, jak jsem to vydržela a přežila, ale co je zajímavé, že máma je zdravá jako pařez a bude žít do sta let a je neskutečně silná. Problém je ale v tom, že je sama, nikdo se k ní nechce přiblížit a je nešťastná.

Máma je mojí největší učitelkou života. Díky bolesti, kterou mě dala, jsem musela hledat cestu.

Jsem mým rodičům vděčná, neboť díky nim jsem byla donucena hledat třetí cestu, a to tu, kde nezabíjím sebe, ale ani ostatní.

Je to cesta, které věřím, prožila jsem si na ní kus života. ČÍM DÉLE JDU A JDU, TÍM VÍCE SI UVĚDOMUJI, JAK NEKONEČNÁ TATO CESTA ZŮSTÁVÁ.

Můj hlas uvnitř mě zachránil, HLAS, kterým můžu vše vyzpívat. Můžu zpěvem vyjádřit to, co se nedá vyjádřit slovy a přitom zůstat otevřená, zranitelná a silná. V každém případě jsme my lidé tak silní a mocní, že se dokážeme zabít.