Zpívat znamená slyšet hlas, který nikdo jiný nemůže slyšet, poslouchat znamená slyšet hlas, který zpěvák neslyší, umění je výrazem interference těchto dvou hlasů.
Ale existuje i třetí hlas, který lze zaslechnout uvnitř nás samotných, vzdálený hlas, který měří umění a život bolestí a radostí, osamělostí a společenstvím, blízkostí a oddálením…
A v ráně, která je zhojena, ale nikdy ne zcela zacelena, leží to, co je nezvyklé a originální na práci lidské bytosti
Lidský hlas, který je hluboko v našem nitru. Je to pravdivý hlas, kterému jsme odvykli naslouchat a poslouchat ho. V dnešní době, plné lží, přetvářky, klišé a masek musíme pracovat vědomě, abychom se v tomto systému neztratili a celá tato lež se nestala pravdou. Je daleko lehčí se usmívat a myslet si své než být pravdivý. Je daleko jednodušší přijímat krásnou lež než potřebnou pravdu. Pravda je považována za bolestnou, neboť trpí naše EGO – bláznivý hlas, a kdo je zraněný je naše EGO, neboť v momentě pravdy naše EGO cítí ponížení. Nerozumíme pravdě a nepřijímáme ji jako přátelskou pomoc ze srdce s tím významem, že díky pravdě můžeme dále růst a zdokonalovat se. Nepřemýšlíme nad svým svědomím, nepřemýšlíme nad dnem, kdy budeme umírat a budeme se muset podívat sami sobě do očí. Nepřemýšlíme nad respektem sami k sobě, natož k ostatním. Nepřemýšlíme, proč vlastně žijeme, jaký má život význam. Já věřím, že žijeme proto, abychom měli krásnou smrt. Tu si však musíme zasloužit.
Není divu, že vykopávání naší duše je především svého druhu kanalizační prací. Jen tak velký idealista jako Freud byl s to věnovat této nečisté práci celoživotní dílo. Nezpůsobil ten odporný zápach, ale zavinili jsme ho my všichni, my, kteří si připadáme tak čistí a tak dobří... psychologické pochopení naproti tomu zasahuje do bolestivé osobní oblasti a naráží proto na osobní odpor a odmítání...
Spokojíme se raději s přetvářkou, která nás nikdy nikam neposune. Naše Ego je silný hlas, kterému jsme se naučili naslouchat a posloucháme ho jen proto, abychom mohli přežít. Neuvědomujeme si, že tento bláznivý hlas má neskutečnou sílu a funguje tak, že udělá vše proto, abychom nikdy neposlouchali hlas pravdivý. Jenže pravdivý HLAS, který je zasazen hluboko v našem nitru obnáší vědomou práci posouvat se uvnitř sebe sama hlouběji a hlouběji. Tato cesta je boj, neboť bláznivý HLAS bude dělat vše proto, abychom se tam dolů nikdy nedostali. V momentě, kdy náš pravdivý hlas trochu zesílí a my jsme schopni ho vnímat, jsme na dobré cestě, neboť jsme schopni rozeznat tyto dva hlasy a můžeme tedy začít vědomou práci a rozhodnout se, kterému hlasu budeme věřit.
Jak poznat, zda je hlas pravdivý, je jednoduché. Pokud interpret dostane například smutnou píseň – jak ji bude zpívat? Bude pouze předstírat, jak by asi smutek měl znít, jak by měl vypadat a jakou formu by měl mít? Ale to je přece lež. Smutnou píseň mohu zazpívat jen tehdy pravdivě, pokud se nebojím svého smutku, svého pravdivého smutku, který je v každém z nás. Jak ale nechat tuto píseň žít, když se bojím, když si ani nepřipustím, že snad nějaký smutek v sobě nosím? Natož abych ho znal. Jenže my se bojíme sami sebe, bojíme se v dnešní době smutku, bolesti, bojím se lásky a radosti a dokonce se bojíme samotného strachu. Bojíme se našich emocí.
Emoce jsou energie a energie je obrovská síla, které máme všichni tolik, že se nedá ani změřit. Z této síly máme STRACH.
Návrh © 2004-2007 Filip Hajný, běží na Textpattern a Joyent.